Jak děti chválit, ale nepřechválit?
Může být člověk, který byl od malička neustále chválený a oceňovaný, v dospělosti stejně deprivovaný, málo sebevědomý a neschopný, jako člověk neustále kritizovaný a trestaný? Asi správně tušíte, že může. Má to ale jednu „podmínku“. Dítě musí dostat dobře přilepenou „nálepku“, například – ty jsi naše hvězda, šikulka, jsi nejlepší, skvělý, hodný, poslušný, náš inteligent, co všechno ví a umí.
To, co je oceňováno, jsou výsledky a úspěch, případně vlastnosti, které si pak děti spojují s láskou rodičů. Milují mě, protože jsem úspěšný. A vlastně rodiče jsou také spokojeni. Vždyť jejich dítě je takové, jaké si představovali a plní jejich představy. Bohužel, víru rodičů v důležitost chválení udržuje i jejich vlastní potřeba – potřeba mít něco, na co by mohli být hrdí, konkrétně na své děti. Tato potřeba se projevuje tak, že chválí své děti, jako by chválili sami sebe. A dítě se stále poslušně snaží vyhovět všem kolem sebe, protože tato chvála pro něj představuje důkaz rodičovské lásky. A některé takové děti se ani v dospělosti nenaučí říkat NE a s vidinou pochvaly a pro potvrzení nálepky, kterou v mládí dostaly, by se pro druhé třeba rozkrájely. Takoví lidé nikdy nebudou sami sebou. Úspěšné, rodiči a učiteli vychvalované, děti mohou v dospělosti skončit ve stejné slepé uličce, jako děti kritizované a ignorované. Postupem času dojdou k hranici, kde jim jen jejich vrozená chytrost nebo talent nestačí a začnou mít dojem, že jsou neschopné. V důsledku toho pak i nemilované, stejně jako jejich nechválení vrstevníci z druhého konce spektra.
V uplynulých deseti letech studovala americká psycholožka Carol Dwecková a její tým na Columbia University vliv chvály na studenty v newyorských školách. Výsledná práce, série experimentů se čtyřmi sty páťáky, vykresluje situaci naprosto jasně. “Když chválíme děti za inteligenci,” napsala Dwecková ve shrnutí své studie, “sdělujeme jim tím vlastně pravidla hry: snaž se působit chytře a neriskuj chyby.” A to je přesně to, co tato skupina páťáků udělala – chtěli nadále vypadat jako chytří, a tak se snažili vyhnout možné ostudě z neúspěchu. Jejich hlavním zájmem se stává vlastní image. Mají větší sklon podvádět, soupeřit a projevují větší chuť shazovat ostatní.
Dwecková tušila, že pochvala může škodit, ale i ona byla překvapena jak moc. “Zdůraznění důležitosti úsilí ukazuje dětem, na co se mohou zaměřit, ” vysvětluje. “Mohou zjistit, že když vynaloží úsilí, postupně se doberou úspěchu. Na druhou stranu, zdůrazňování vrozené chytrosti vzbuzuje v dětech dojem, že samy nemohou nic ovlivnit, nedává jim to žádný návod, jak si počínat, když vrozená inteligence na úspěch nestačí.”
V následujících pohovorech Dwecková objevila, že považovat vrozenou inteligenci za klíč k úspěchu způsobuje, že vynaložené úsilí vypadá méně důležité. Jsem chytrý, říká si dítě, nepotřebuji se namáhat. Vynakládání úsilí jako by vlastně dokazovalo, že nejste dost talentovaní. Při opakování těchto experimentů zjistila, že dopad chvály na výkon se týká studentů ze všech společenských vrstev. Ovlivňuje chlapce i dívky, a obzvlášť silně ovlivňuje ty nejchytřejší z dívek, které jsou po neúspěchu nejnáchylnější ke kolapsu. Ani předškolní děti nejsou vůči podvratné síle chvály imunní.
Co s tím?
Samozřejmě, děti chválit, chválit a zase chválit. Pochvala není špatná sama o sobě, ale nesmí se spojovat s láskou rodičů. Chvála je důležitá, ale nesmí jít jen o prázdná slova. Musí se opírat o něco skutečného, o něco, co děti opravdu zvládly nebo udělaly. Chválíme-li za snahu, máme možnost chválit i v případě neúspěchu a povzbudit k lepším výsledkům příště. Samozřejmě můžeme říkat – ty jsi skvělý, úžasný, šikula, jsem na tebe hrdý, atd., ale vždy musíme dodat proč – že jsi se do toho pustil, že jsi na tom tak dlouho pracoval, hezky nakreslil, dobře postavil, to muselo dát hodně práce, apod.
Pro děti je důležitý zájem a respekt rodičů, tím je nikdy nemůžete rozmazlit. A když k tomu ještě přidáte snahu o sdílení jejich pocitů, jste na nejlepší cestě, jak vychovat zdravé a sebevědomé dítě, které ví, že je milováno takové, jaké je a ne „za něco“. A to platí pro všechny věkové kategorie, od batolat až po puberťáky. Láska, to je projevený zájem.
Chválit se mají nejen děti, ale i dospělí. Pominu pracovní oblast, tam to není o lásce, ale každý potřebuje občas pochválit. Jak už kdysi napsal MUDr. Plzák ve svých knihách: „V zájmu zdravého manželství by se měl muž chválit minimálně 5x denně a ženě stačí pochvala jednou za týden.“ Určitě by se s tím dalo polemizovat, ale něco na tom bude. U mužů to platí stoprocentně a ženy si zaslouží chválit minimálně stejně často jako muži.
