Co dělat s plačícím miminkem?
Miminka pláčou, to víme všichni. Co jiného by taky měla dělat, když neumí mluvit a chtějí nám něco říct. Pokud pláčou kvůli fyzickým potřebám, tak to většinou maminky, sladěné se svým dítětem, docela lehce poznají. Třeba, že už je čas k jídlu, že se prořezává první zoubek nebo, že potřebuje přebalit. Ale co když pláče a nic mu není a taky ho nic v pláči nezastaví? Tam se příčina tak jednoduše poznat nedá. Reakce rodičů bývají různé, často však podle vzorce: necháme ho, ať se vyřve, alespoň si posílí plíce. Ve skutečnosti je to však úplně jinak.
Během prvních tří měsíců děti propláčou bez zřejmého důvodu průměrně dvě hodiny denně, později se to sníží na polovinu. (Je to průměr, to znamená, že mohou být odchylky oběma směry). Při výzkumech antropologové zjistili, že tyto opakující se vzorce dětského pláče jsou stejné jak u dětí z malého indického města, tak u dětí z Londýna či u dětí z domorodého kmene v Africe. U všech bylo nejvíce pláče kolem šestého týdne po narození. Často se takový pláč vysvětluje potížemi se zažíváním (kolikou), ale výzkumy ukázaly, že hodně plačící děti netrpí žádnými poruchami střev a žaludku, i když trávicí soustava ještě není plně vyvinutá.
Proč tedy zdravá miminka pláčou?
Mnoho rodičů je dětským pláčem zaskočeno, protože si myslí, že dětský pláč je vždy způsoben okamžitou potřebou nebo nepohodlím. Tento předpoklad není úplný. Pláč je také důležitý mechanismus na odreagování, způsob, jak uvolnit napětí způsobené prožitými traumaty nebo nahromaděním stresu. Děti často dlouhou chvíli pláčou, přestože nic kromě milující náruče nepotřebují.
Biochemik William Frey zkoumal chemické složení lidských slz a zjistil v nich přítomnost látek, které se vyplavují ve stresových situacích. Když stresová situace pomine, udržují tyto látky tělo ve zbytečném vzrušení a napětí. Pláčeme proto, abychom slzami některé už nepotřebné hormony a neurotransmitery z těla vyloučili. Žádný z ostatních druhů vylučování lidského těla není bezdůvodný. Vydechování, močení, vyprazdňování střev a pocení slouží konkrétním účelům, proč by to nemohla být pravda i o vylučování slz. Milióny let evoluce by zbytečné procesy nepodporovaly. Přestože miminka pláčou od narození, obvykle jim začnou téct slzy až po několika týdnech věku. Hodně se ale potí, mají velký energetický výdej a často vypadají po vydatném pláči velmi uvolněně a spokojeně.
Jak se tedy zachovat, když zdravé, přebalené, nakrmené dítě pláče?
Nenechávejte jej o samotě. Děti opravdu potřebují, aby je někdo choval a dotýkal se jich. Pokud je zvednete do náruče a ono přestane plakat, znamená to, že jste úspěšně naplnili jeho potřebu. Pokud pláče dál, chovejte jej (a v pláči podporujte), pokud si myslíte, že potřebuje uvolnit napětí. Pro efektivní vyplavení stresu je přítomnost jiné lidské bytosti vítaná. Vytváří to emoční bezpečí pro hojivý proces. Děti potřebují vědět, že jsou milovány a přijímány neustále, bez ohledu na to, jak se cítí nebo co dělají. Pokud své plačící dítě vytrvale ignorujete, může vyrůst s přesvědčením, že jej někdo bude mít rád, jenom když bude hodné a veselé a naučí se pravděpodobné své bolestivé emoce potlačovat, aby bylo milováno a přijímáno.
Dovolit miminku plakat, zatímco je chováte v náruči, přináší mnoho dobrého. S miminky, která se takto zbavují stresu, se totiž snadněji žije. V období mezi jednotlivými záchvaty pláče jsou obvykle klidná a spokojená. V noci také spí po delších úsecích. Tento přístup je také nejlepší, jak pomoci dětem prospat celou noc, aniž byste je nechali o samotě vykřičet.
Zbavovat se v dětství stresu pláčem může také předejít psychickým problémům později v životě, které by jinak trauma z raného dětství mohlo způsobit. Psychologové postupně dospívají k názoru, že právě rané trauma silně přispívá k duševním poruchám, depresi, úzkosti, fóbiím, násilí, problémům v navazování citových vztahů, hyperaktivitě a některým druhům autismu. Pláčem a pobytem v bezpečí náruče se může předejít i poškození mozku, způsobenému příliš vysokou hladinou kortizolu, který se tímto vyplavuje a kromě toho tak posílíme jejich schopnost učení a udržení pozornosti. Chronicky vysoké hladiny kortizolu v krvi navíc oslabují imunitní systém. Pokud se miminka takto naučí vyplavovat stres z těla, prospěje to i jejich fyzickému zdraví v budoucnosti.
V mé terapeutické praxi mi prošlo rukama mnoho lidí se ztuhlým trapézovým svalem v prostoru mezi krkem a ramenem. Je to místo, kde se nejvíce projevuje nevyplavený stres a napětí. Zároveň to není nejlepší s jejich imunitou. Vždycky svým klientům říkám, že na svých ramenou nosí veškerou tíhu světa jako bájný Atlas. Kromě masáže je důležité mít se rád, brát věci s nadhledem, nebrat si na sebe problémy jiných a klidně se v něčí náruči pořádně vybrečet. Představte si, jaké by to bylo. Existuje i názor, že muži se dožívají nižšího věku než ženy vlivem nedostatečného nebo potlačovaného pláče a tím i větší náchylností k onemocněním souvisejícím se stresem.
Co se stane, když necháte plačící dítě bez milující náruče?
Miminko si najde nebo dostane nějakou náhražku. Třeba dudlík, hračku, vlastní palec. A stane se na ní závislé, vždy když bude potřebovat potlačit nějaké emoce, místo aby je nechalo proběhnout. V dospělosti se to projeví třeba závislostí na cigaretách. Náhražkou může být i potřeba, aby dítě pořád někdo zabavoval, houpal nebo vozil v kočárku a tak odlákal pozornost od potřeby pláče. Takhle si rodiče na sebe upletou bič, dítě vypadá jako rozmazlené a přitom by mu stačilo jenom ho nechat vyplakat v náruči. Do jednoho roku nemůžete dítě rozmazlit nošením a chováním v náruči. Později už to trochu možné je, ale upřímně, ženy, myslíte si, že vás váš partner rozmazluje, když vás vezme do náruče?
