Mgr. Miroslav Wilczek autor programu Miminko+

Rozhovor sepsala PhDr. Eva Labusová, nezávislá publicistka, která se zabývá problematikou rodičovství, výchovy a mezilidských vztahů, přispívá do mnohých časopisů, přednáší a vede semináře k dané tématice, a jak píše na svých stránkách www.evalabusova.cz: období těhotenství, porodu a raného věku má mimořádnou důležitost. V tomto jsme zajedno a možná i to byl podnět pro následující rozhovor, který vyšel v tištěné verzi evropského rodinného měsíčníku Rodiče (www.rodice.com).

O dobrých podnětech pro dětskou hlavičku …

Čekáte miminko a jako milující rodiče si již nyní kladete otázku, co všechno můžete udělat pro jeho zdárný vývoj? Pak vám možná přinese inspiraci následující rozhovor s Miroslavem Wilczkem, celostním terapeutem a autorem projektu Miminko plus, orientovaného právě na vývojové potřeby nejmenších dětí.

Pane Wilczku, co vás vedlo k tomu, že jste jako masér a poradce pracující s dospělými obrátil svou pozornost také k dětem?

Myslím, že k dětem je moje pozornost nějak obrácena od doby, kdy jsem sám byl dítětem. Děti miluju. Byl jsem nejstarší z pěti dětí a péče o čtyři mladší sestry byla opravdu silná zkušenost. Pak jsem třináct let vychovával své dva syny, k tomu patnáct let nevlastní dceru a syna, no a teď se věnuji ještě svým dvěma nejmladším dcerám. Na ně jsem měl víc času, než tomu bylo u dětí dříve, a začalo mě zajímat, jak jim mohu jako rodič co nejvíce prospět.

To mě přivedlo až k metodě Play Wisely, která se mi velice zalíbila a přivedla mne až k vypracování projektu, který měl tuto metodu rozšířit a zpřístupnit všem. Nakonec z mnoha důvodů z tohoto projektu sešlo, nicméně během času, kdy jsem s metodou pracoval několik měsíců jako lektor a viděl jsem, jaké úžasné pokroky miminka včetně mé vlastní dcery dělají, začal jsem se dětskému světu dále věnovat a bylo mi čím dál jasnější, že něčím podobným by mělo projít co nejvíce dětí a že je škoda, že o tom rodiče zatím tak málo vědí.

Co myslíte, že současným miminkům a batolatům nejvíc chybí?

Možná je to ten druh zážitků, které se později projeví ve zdravějším sebevědomí. Jde o chvíle v náručí matky, jak o nich píše třeba Jean Liedloffová ve své knize Koncept kontinua, kde shrnula své závěry z výzkumu života jihoamerických Indiánů. Tam jsou děti už od narození v těsném kontaktu s matkou a zažívají s ní denně spousty nových podnětů a situací. Zažívají přirozené pocity bezpečí v nebezpečí, které my hledáme později náhradně třeba na horské dráze nebo v horších situacích na silnici.

Malí indiáni to zažijí jako miminka, navíc obklopeni nekomplikovanou bezpodmínečnou mateřskou ochranou a láskou a nemusí později sobě ani jiným nic dokazovat. Myslím si dále, že děti v naší společnosti jsou zanedbávány v potřebě pohybu. Do příchodu na svět si kopou a hrají s rukama i nohama jak chtějí, a potom jako když utne, volnost v pohybu často dostanou maximálně při přebalování nebo při koupání. Dnes snad už nikdo nepochybuje o tom, že pohyb má ohromný vliv také na vývoj mozku. A pohyb chybí i starším dětem. Vždyť, která škola dnes dodržuje Komenského zásadu, že celá třetina času ve škole by měla být věnována tělesnému zdraví a pohybu.

Čemu současní rodiče naopak pozornost často věnují, ač to pro dítě zdaleka není tak důležité, jak se domnívají?

Problém vidím hlavně v nadbytku věcí a hraček. Malý kojenec neocení, že má kolem sebe komfort a mraky hraček, když si je ještě neumí podat. Je jedno, že má značkové botičky, když stejně dosud nechodí. Je asi příjemnější pobyt v pěkně zařízeném pokojíčku, ale péče by měla směřovat k rozvoji tělesného a psychického zdraví miminka, a ne k prezentaci a zvyšování sebevědomí rodičů.

Co tedy malé děti opravdu potřebují a proč?

Malé děti podle mě potřebují stejně jako my dospělí vlastně jenom pár věcí. Dostatek bezpodmínečné lásky a empatie svých rodičů, bezpečné rodinné zázemí, dostatek podnětů ke svému rozvoji, dostatek volnosti a pohybu a taky zdravou stravu, v případě miminek mateřské mléko.

Jak se nenaplněné základní potřeby projevují v dospělosti? Jak nám komplikují život?

Lidé, kteří si jako kojenci nenaplnili svou potřebu mateřské lásky a dostatečné doby strávené v její v náručí, ji potom hledají všude kolem sebe. Bohužel ovšem neví, co vlastně opravdu hledají, a tak si myslí, že budou spokojenější, když si pořídí lepší auto, větší plat, novou partnerku. A když už je mají, tak zjistí, že to stejně zase není ono, a pokračují v marném hledání stále dokola. Takoví lidé neumí a ani nemohou dát dětem to, co oni sami nedostali, a naopak své deficity často chtějí pokrýt od svých dětí nebo partnerů, a rodina se ocitne v bludném kruhu. Děti se stávají oběťmi obětí. Pro společnost je to nebezpečné, pokud stále stoupá počet „hledajících“ i s jejich projevy frustrace a malého sebevědomí.

Co se s tím dá podle vaší zkušenosti dělat?

Tady je každá rada drahá. Někteří časem z toho vyrostou a zmoudří, jiní se, v rámci osobního rozvoje a upřímného postoje ke svým krizím, se svým hendikepem vyrovnají, některým se to ale nepodaří za celý život. Je zajímavé, že se při všech různých metodách odblokování a při různých psychoterapiích nacházíme základní příčiny problémů dospělých ve velkém procentu v období porodu nebo těsně po něm. I výzkum napovídá, že máme dnes k dispozici velké možnosti prevence pro budoucí generace. Třeba výběrem místa a přístupu k porodu. Nebo více vědomým rodičovstvím. Zatím však pořád neděláme dost, a to, co možná teoreticky víme, v praxi neuplatňujeme.

Zmínil jste péči o rozvoj dětského mozku. Ten je při příchodu na svět nezralý. Co by rodiče pro optimální rozvoj svých potomků měli vědět o mozku svého miminka v čase, kdy je ještě v děloze? A co ve chvíli, kdy se dítě narodí?

Po početí se mozek plodu vyvíjí velice rychle. Už v 11. týdnu prenatálního života je celé malé tělíčko citlivé až ke konečkům prstů. V 15. týdnu dokáže človíček menší než dlaň chutnat i cítit a řídit své pohyby na podobné úrovni jako novorozenec. Vědci dokonce zjistili při stimulaci různých center v mozku, že od 3. měsíce po početí jsou všechny zážitky ukládány do naší zatím jen emocionální paměti, protože ta racionální se rozvine až několik let po porodu. Koncem druhého trimestru nenarozené dítě reaguje na „zprávy“ z vnějšího světa třeba pohybem nebo zrychleným tepem. Toho využívají někteří rodiče k „výuce“ dětí tím, že jim pouštějí z přehrávačů na břichu třeba vážnou hudbu, či vlastním hlasem namluvené říkanky apod. Tady ale rodiče nikdy neví, zda tím dítě zrovna neruší ve spánku nebo v jakém naladění vlastně je. Místo používání techniky je daleko vhodnější hlas matky, která si s ním prostě povídá nebo mu zpívá, když je sama v dobrém rozpoložení.

Ještě před několika desítkami let si lidé mysleli, že narozené dítě je jenom takový uzlíček, který skoro ani nevidí a neslyší. Opak je pravdou. Novorozenec pravděpodobně cítí vůbec nejvíc, jak je kdy v životě člověk schopen cítit. Vnímá vše kolem sebe s maximální intenzitou, jeho mozek je jako houba. Termokamera by ukázala, že největší energetické centrum u miminka je právě mozek, který spotřebovává skoro polovinu energie celého těla, pokud jsou zapojené i oči. Dnes už neplatí přesvědčení, že každý den odumírá mnoho miliónů mozkových buněk. V roce 1981 dostala dvojice vědců, Torsten Wiesel a David Hubel, Nobelovu cenu za medicínu za objev neuroplasticity (schopnosti přenastavení) mozku u dětí v takzvaném kritickém období. Tím se označuje období od prenatálního stadia až po ranou dospělost. V tomto kritickém období se mozek vyvíjí a transformuje pouhým vystavením vlivu. Mozek je jako sval. Když jej používáme, tak zvyšuje svůj výkon. Je schopen neuvěřitelné proměny a obnovy.

Místo kdysi neuplatněného projektu s metodou Play Wisely jste nakonec vyvinul vlastní program Miminko plus, který představujete na těchto stránkách. Jak vznikl? Co rodičům nabízíte?

Program Miminko plus je soubor činností rozdělených do 51 lekcí (na 4 měsíce po 3 lekcích týdně), kdy postupně u miminek v souladu s věkem různými aktivitami podporujeme rozvoj pocitového a rovnovážného systému, zraku, sluchu, řeči a komunikace, koordinace a síly. Zjistili jsme totiž, že je k dispozici spousta návodů, co s kojencem dělat, jak jej krmit, nosit, koupat, či přebalovat, ale to, jak podpořit přímo rozvoj jeho mozku, jsme nikde nenašli.

A protože jsem už měl tu vizi, tu představu, jaké by to bylo, kdyby co nejvíce dětí mohlo již v této fázi vývoje projít takovou průpravou, začali jsme spolu s manželkou, která pracuje již 18 let jako fyzioterapeutka v nemocnici, dávat dohromady všechny dostupné informace. Napadlo nás, že v době internetu již není nutné s malými dětmi nutně někam dojíždět na půlhodinové lekce, kdy není jistota, že miminko bude v pohodě a nebude chtít zrovna spát nebo jíst. Místo toho stačí si z internetu stáhnout příslušnou lekci, podívat se případně na videoukázku a v pohodlí domova si s dětmi hrát. Začít lze hned po příchodu z porodnice.

V čem váš program může konkrétně pomoci?

Už po pár týdnech cvičení s miminkem poznáte, jak se jeho tělíčko uvolňuje a jak se na cvičení těší. Postupně nebudete potřebovat ani návody na jednotlivé lekce, mnoho aktivit se opakuje, jenom se podíváte, co v další lekci přibylo. Cvičením se daleko lépe utvářejí a propojují jednotlivé oblasti mozku, je to výborná prevence třeba dyslexie, některé poruchy zraku či sluchu poznáte dříve, než na pravidelné prohlídce a tudíž se mohou i lépe odstranit. Rozvíjí se imunitní systém – naše dcery skutečně neznají antibiotika – a děti jsou i fyzicky zdatnější, čilejší a sebevědomější. Při cvičení si miminka alespoň částečně prožijí ten pocit bezpečí v nebezpečí a prodlouží fázi v náručí. A to nejen v náručí mámy, rozhodně doporučujeme zapojit do této činnosti i tatínky, kteří k tomu mohou přistupovat trochu odvážněji a sportovněji, což určitě není na škodu.